Spagetčiny (Ne)smysly

Většinu mého pozemského bytí, mi ztěžuje fakt, že jsem nahluchlá. Kdo mě četl pozorně od začátku, ví proč. Pro nově příchozí a ignoranty to zopakuju. Mám převodní vadu (sama nevím co to přesně znamená), narodila jsem se s oboustranným zánětem středního ucha (to vím co znamená) a mám festovně zjizvený bubínky. Jako dítěti mi píchali uši ráno v poledne i večer. Páč jsem brzo vycejtila, že to bolí jako prase a co vždycky přijde, ( “ Hele, koukni na maminku!” a MRDDDD bolest až do morku kosti), jsem si záněty ucha nechávala pro sebe až do momentu, kdy mi bubínek sám praskl. Moje rodička usoudila, že jsem nějaká vadná a začala se ptát okolí co jako s tím. Metody to byly roztodivné a moje stvořitelka na mě neváhala všechny vyzkoušet. Do uší mi lila horkou slivovici, napařovala mi hlavu v roztodivných bylinách, zkoušela teplé i studené obklady podle toho, se kterou ze sousedek zrovna více sympatizovala, ale moje uši stále hnisaly a praskaly. Podle západní medicíny byly moje potíže nevysvětlitelné. Duchařinky by mě nejspíš řekly, že už jsem nechtěla poslouchat hádky rodičů a že si mám za úplňku namazat kolena slizem kuzu, protože každý ví, že koleno je dráhou ucha.

Já jsem z toho nakonec nějak vyrostla, ale památkou mi budiž to, že neslyším vysoké tóny – (pokaždé když tento fakt zmíním 99% lidí začne dělat svým nejvyšším hlasem ÍÍÍÍÍÍÍÍÍ !), psí píšťalky, šepot, třetinu až dvě všech dialogů v televizi a pokud byste se mě v hlučném baru zeptali jestli mi můžete starým análním kolíkem proroštovat nosní dírku, nejspíš bych se jenom zasmála a pokývala hlavou. Zaplať pánbůh, že se mi to zatím nevymstilo.

Toť můj sluch.

Co se týče hmatu nijak zvláště nevyčnívám z průměrů. Vím teda jistě, že frotérka určitě nejsem. Naprosto nesnáším když se o mě cizí lidi třou v dopravních prostředcích a velmi vyzývavě si odsedám nebo to hlasitě komentuju. Na otázku kamarádky, zda se uvidíme ve čtvrtek odpovídám, že ráda, pokud ten pán vedle mě bude někdy ráčit vyndat svůj loket z mých žeber. A světe div se, většinou to funguje. Takže frotérství by určitě byla moje poslední volba v otázce : Jaký typ úchyla jste?

Dále jsem pak coby pedagog musela podstoupit Hoganovy testy, kde se odpověď ANO na otázku : Máte rádi hebké věci? ,počítá jako záporná. Musím tedy tvrdit, že se nejraději dotýkám struhadel a smirkového papíru.

Chuť evidentně mám. Na všechno a pořád. Po slaným něco sladkýho, následně mazlavou nutellu vyměnit za křupavé tyčinky a po studené zmrzlině vyrovnat teplotu horkou čokoládou. V horoskopu jsem ve znamení vepříka.

Se zrakem na tom nejsem zle, vidím sice už od malička, že má Anička delší nohy, Maruška hezčí vlasy, Lenička lepší kotoul, Adélka větší partu a spoustu dalšího, ale začínám se snažit vidět, že Petruška poměrně dobře komunikuje s dětma, obstojně vyrábí bezúčelné, roztodivné obrázky, flaštičky a makrónky, ale hlavně nezkazí zábavu a přímo fantasticky píše.

No a zbyl nám tady čuch. Čuch já mám výbornej! To si tady na prknech internetu troufám tvrdit bez nadsázky. Cejtim věci na sto honů a ani nemusím být živa z prány. Bohužel v hromadných dopravních prostředcích je to spíše prokletí. To že vás dřív ucejtím než uslyším je prostě holej fakt. Takže tímto ve jménu všech čuchosenzitivů žádám, abyste si mydlinkovali všechny dírky a dolíčky každý den a nelezli do tramvaje číslo 11 nebo 14 pokud vám to ten den z jakéhokoliv důvodu nevyšlo.

 

To, že slyším hovno, neznamená, že ho necejtim!

 

 

 

 

Reklamy
Spagetčiny (Ne)smysly

Šalamounovo Hovno 2017.

Už nějakou dobu se snažím dokázat sobě i ostatním, že jsem lepší tím, že nepíšu statusy, nevyjadřuji se na veřejných platformách (jo takový ty boty co jsme měly všechny v sedmý třídě), nenadávám na politickou situaci a snažím se volit a třídit, neplejtvat a neselfit. No ale někde se moje světoborné názory a připomínky hromadit musí a tak je tady takhle pěkně v době adventu, alespoň některé vyleju. Zběsilé životní tempo a degenerující mozky žádají úderné články s odrážkami a poutavým titulkem ve stylu nejmenované stránky znuděného, ohroženého bíložravce.

Tak tedy:

 

IKS věcí co mě rok 2017 zatím naučil :

 

  • Loupat zeleninu (potažmo česnek a cibuli) rovnou nad košem. Vážně, všechny ty roky sbírání mrkových částic z přilehlých spotřebičů jsou ty tam. Do dřezu to taky nemá cenu, páč to pak musíte rukou vybrat a kdovíco přitom našáhnete – takže tak!
  • Kupovat ty největší pytle do koše. Jako jo možná za dalších pár let dospělosti dozraju do toho, že můj mozek udrží objem mýho koše, nebo si to někam zapíšu – ale zatím je jistotka brát ty největší, páč jinak to vždycky skončí malým pytlíkem totálně nataženým přes tři rohy a hromádkou vaječných skořápek a čehosi co hnije na dně odpaďáku. Samosebou přesně v sektoru chybějícího rohu. A řeknu vám, jestli jste nechtěli šáhnout do dřezu pro šlupky, tak vybírat tohle je ještě uplně jiný pošušňáníčko.
  • Že se musím pochválit nejvíc sama a taky mě to od sebe nejvíc hřeje. A teď pozor děcka, neříkám, že to uplně umím jo. Spousta z vás ví, že my sebechvála, narozdíl od fórů, tak uplně nejde přes pysky. (Myslím, že jsem právě poprvé v životě na počítači napsala slovo pysky. Pysky, pysky, pysky. No nic.). Hodně dlouho jsem potřebovala pocit, že mě pochválí někdo jinej – třeba vy, za to jak pěkně maluju, peču, papám, kakám a jaká jsem hezká holčička. Není se čemu divit, po všech těch letech co mi bylo jasně předesíláno jaká jsem tlustá, blbá a neschopná se mi ten tleskající smajlík dost hodil.
  • Nechodit do obchoďáku. Jako vážně. Přijde mi to tak jasný, jako nevlastnit televizi (jo jsem o tolik lepší člověk –vejrat na youtube jak si po stosedumdesátýdevátý někdo dává k snídaní ovesnou kaši je totiž uplně v pořádku). V obchodním domě, jste mě už skutečně dlouho nepotkali. Pokud se tam ale přeci jen občas vyskytnu – pro silonky nebo bytový difuzér (jo no! špejle ve voňavce) tak pak musím dlouho sedět v tiché místnosti a tupě zírat. Hadry jsem už pár let vždycky dostala, vyměnila nebo pořídila za hubičku – taky jsem se vrátila do mladých let a nakoukla do sekáče, kde jsem zakoupila strašně dlouhou šálu, červenou flanelku na podoma (můj kluk miluje když předstírám, že jsem z Texasu – a taky neumí česky, takže klid) a jedny kalhoty, na kterých byl pravda, cizí šlem v místech kde se nohy potkávají. Nicméně, skvrnu jsem vyprala u kamarádky v pračce (schoda náhod – nevezla jsem je tam záměrně vědíc o šlemu), flanelku uvázala v podňadří a šálu jako když najdu a to vše za cenu jednoho kafe ve Starbucksu.
  • Narovnat se v zádech a občas říct ne. (A pak se jít z nervozity někam vyzvracet) Ne vážně. Nejde mi to vždycky a často to nejde na poprvé, ale už jde a to je vážení přátelé jedna z nejlepších věcí co se mi stala. Ještě se dost často sama sebe (nebo i svých kamarádek) ptám, jestli mám na čele nakreslenej zářící diamant, že si lidi dovolí se ke mě takhle chovat, ale už mám metódu. Doma si situaci projdu, řeknu si, jak bych se chtěla zachovat (většinou to zahrnuje hrubé násilí a velmi obhroublý slovník) jak by bylo správné se zachovat (velmi asertivně s klidných hlasem) a jak jsem schopná zvládnout se zachovat (jemným vystrašeným hláskem říct, že….ta noha na který stojí je moje, že nejsem roznášková služba, že jsem tam byla dřív a jiné.) Ráda bych ještě pánovi, co na ulici vyjádří nevyžádaný názor na tvar mých nohou řekla : “ po tom co ty si myslíš dědku, je každýmu hovno včetně mě, takže pokud nemáš co hezkýho říct, tak radši drž tu svojí vyschlou tlamu.” Ale tak daleko ještě nejsem. Nebo se za pár let jenom usměju, vložím mu do ruky krystal a vyšlu k němu pozitivní afirmaci. No uvidíme.

 

 

Disklemjr : Nemyslím si, že nic z věcí které se momentálně snažím nedělat nebo nesnažím dělat jsou špatné a nepohrdám (většinou) lidmi co je dělají. Co já vím co ze mě bude za rok – není to tak dlouho co jsem chtěla být psycholožka, věřila jsem náboženství a snažila najít cestu jak pořádně otevřít oči, naklonit hlavu, propadnout tváře, zářivě se usmívat a nevypadat jako psychotickej mutant, abych pak co deset minut kontrolovala, kolik mi tam přibylo srdíček. Protože o to v životě právě jde!

 

Právě teď pravděpodobně sleduju kolik z vás si to tu přečetlo a jestli to někdo lajkuje na fejsbiči.

 

Tak pic pěkný Vánoce.

Šalamounovo Hovno 2017.

Vím, …..

Je blonďatý, má modré oči, a jizvu na rtu. Je slušný, chytrý a společenský.

Je mu 11 let. Sedí na lavici, žvýká sváču a tajně kouká na mobil. Já koukám na něj. Už vím, co on neví. Dneska až nahrne poslední učebnice a papíry do batohu, kterej hodí přes rameno, dá si nechutnej školní oběd a dorazí domů, se mu změní život. Dívám se na jeho blonďatou bezstarostnou hlavu a vím, že bude od zítra už napořád jiný. Umřel mu totiž při autonehodě táta.

My “velcí” už to víme od rána a soucitně si ho prohlížíme, ale já se na něj dívám jinak a dlouho. Protože vím. Vím jinak. Vím přesně.

Vím jak ostrá a bolavá bezmoc mu projede celým tělem, vím jak strašně a nekontrolovaně bude brečet, vím jak moc to nebude chápat, jak mu vyschnou všechny slzy a večer se bude normálně dívat na pohádky. Vím jak mu to bude podezřelé, že nebrečí. Vím, jak se další ráno vzbudí a během několika vteřin mu dojde co se stalo včera a projede jím ostrá bolest, která mu vžene do očí nové slzy. Vím jak bude najednou všechno divné a cizí, všichni lidi budou se budou chovat divně. Vím jak bude dostávat dárky a bonbony a každý na něj bude dlouho zírat. Vím jak se každý bude schovávat za soucit, ale bude umírat zvědavostí slyšet všechny srcervoucí detaily.

Vím jaké bude poprvé přijít zase do školy, jak divné bude žít normální život, který hodně dlouho ještě normální nebude.

Vím na kolik otázek bude muset odpovědět a kolik lidí mu řekne, že může být rád, že někdo neměl tatínka vůbec.

Vím jak si na něj najednou vzpomene cestou z hudebky nebo mu ho připomene písnička v rádiu. Vím, jak moc bude brečet večer do polštářů, až budou všichni spát. Vím jak si bude říkat, že to není pravda a že se jenom někam odstěhoval. Vím jak uvidí jeho tvář v kolemdoucích a bude se sám sebe ptát, jestli to nebyl on.

Vím jak bude plakat až se mu o něm bude poprvé zdát a on se probudí a na chvilku si bude myslet, že se vrátil. Vím jaké budou první Vánoce a jak se všichni budou snažit předstírat že takhle to bylo vždycky, ale každý se někam schová si pořádně pobrečet. Vím, jak prázdné bude to prázdné místo u stolu, na gauči nebo na posteli. Vím, jaké bude najít nějakou jeho věc nebo kus oblečení. Vím jak bude i po devatenácti letech brečet až najde dlouho ztracený pohled s jeho rukopisem.

Vím jak bude brečet míň a míň jak budou léta ubíhat, ale nikdy mu nepřestane chybět. Vím jak ho bude vyhlížet v davu při maturitě, promoci a na svatbě. Vím jak se bude ptát sám sebe, jak by jeho život vypadal, kdyby tu pořád byl. Vím jak těžké o tom bude mluvit, ale jak léčivé bude sdílení.

Vím, že i ve třiceti bude přesně vědět jak táta voněl pitralónem, jaké měl oči a studený nos, když dával eskymáckou pusu.

 

Tak se na něj dívám, než za pár hodin dospěje rychleji, než by chtěl.

 

Vím,

Mě bylo taky jedenáct, když telefon zazvonil.

Vím, …..

Služební cesta, kalamáry posetá.

Jela jsem na služební cestu. Tedy ne na svoji samosebou – protože moje služební cesty stávají z rychlého úprku pro uchošťoury k nejbližším vietnamcům, páč lepíme v pracovkách kostry a já měla doma málo.

Ne, tato služební cesta, byla pracovní pro mého přítele, který zachraňuje lidské životy psaním návrhů a opozic ochranných známek a duševního vlastnictví.

Rozkaz zněl jasně : vezmi si oblečení co splňuje večerní dress code.

No děkuju pěkně. Do ledvinky si zabalím všechny svoje diamanty a kožichy si nechám poslat kurýrem.

Po výstupu z letadla hledám vchod do metra nebo stánek s lístkama na šatl bus, dokud mě můj bójfrénd neupozorní, že taxíky máme placený jako cestovní výlohy.

Jsem totiž plus jedna – ano dobrý den, vezmětě svoje starý nebo mladý s sebou ať vám doma nekvičej – na střeše je bazén můžou se vycachtat.

Takže teda zpátky na letiště – jůhů jeden taxíček, jedeme do hotelu – ne do hostelu, ne do air bnb, ne k nikomu domů – ale do hotelu.

Bonsoár, já jsem kurýr a odvezu vám kufry. Bonsoár, já nevím co se v takových případech dělá a jestli vám mám dát dýško, tak sorry, ale já jsem pravděpodobně chudší než vy, takže orevuár.

Jo nebyli jsme ve Francii, ale to je fuk.

Taky jsem hned po příjezdu musela na recepci oznámit, že jsem pošuk co nejezdí výtahem, aby mi otevřeli požární schodiště. Řeknu Vám, 8 pater několikrát denně by bylo ok, ale přidáte-li ke slabé kondici vedro a humiditu dopadá to tak, že na schodiště vstoupím učesaná a nalíčená a cestou nahoru mě někdo vždycky poleje dvěma kýbly vody.

Nutno ještě dodat, že západní Evropa stále není připravena na různorodosti lidských povah, neboť pokaždé když jsme přijeli k novému hotelu, kde se konala další schůzka, musela jsem znovu ustát pohled na zvláštně zvednutá obočí a šeptání na kolegu, když jsem žádala o otevření požárního schodiště. Pak si recepční vždy jemně odkašlal a rádobymilým a nezávazným toném se mě zeptal, proč bych to jako měli dělat. Já jsem se rozněž mile usmála a stejně nezávisle nonšalantně odpověděla : “Protože jsem magor, blázen, pomatenec, mešuge – no vyberte si co se vám nejvíc líbí.” Děkuji.

Můj kluk to neměl o nic lehčí nahoře, kde ho vždy všichni vítali, třasli mu pravicí a on musel vysvětlovat, proč tam ještě nejsem, že supím nahoru po svejch a že za chvíli vyteču požárním exitem, ať se nikdo neobává.

Evropo, jak chceš zvládnout chlapa v ženskejch šatech, co si říká “TO” když nezvládneš jednu malou českou klaustrofobičku.

No nic, běhy do schodů byli jen jedna z nástrah služebních cest, mnohem horší bylo udržet grácii a obsah žaludku. Pokud jste někdy absolvovali podobný výjezd vznešeného charakteru, tak víte, co se na takovýchto akcích podává. Spousta malých lžiček s jednou krevetou v bešamelu pár chobotnic na tyčce a různé netradiční kombinace slizké povahy. Za celej den nemáte jedno pořádný jídlo a spoustu obligatorního chlastu.

Není divu, že když se přehoupne večer a chystá se tříchodová večeře, člověk se náležitě těší. Tedy jen do chvíle než opět vytane tváří v tvář dalšímu hlavonožci na talíři. Hlavní chod kalamáry na čtyři způsoby v černým inkoustu. Všechno jsem to snědla, protože jsem hodná holčička a protože jsem chtěla na konci pohár – a ejhle konečně přinesli něco, co nemělo chapadla.

Černej mišmaš se mi už dlouho míchal v žaludku s vanilkovým pudinkem a konverzace stále nevázla. Sakrblé, co budu dělat. Je mi fakt blbě. Nemysli na chobotnice, nemysli na černou barvu, nemysli na žádný jídlo – fujtajksl, konečně jedeme zpátky. Mentální bitva neustává – dones ty chobotnice do 8 patra! Ještě kousek! Ty to dokážeš! Věřím ti! A pak v koupelně větší než náš byt – čárymárykalamáry opustili moje tělo a vydali se na cestu nových dobrodružství odpadní rourou.

Přistupme tedy k poslední věci, které se chci věnovat. Konverzace!

Tváříme se příjemně, usmíváme se, konverzujeme. Pche! To zvládnu.

Helou, helou, ….ale děte,….. no měla jsem rovnátka,…… ano, Praha je krásná,….. to musíte……tak bílé, děkuji……je, ale zítra má pršet, …….no jo Irové, pošťáci…blabla.

Moje oblíbená – chyba lávky!

Realita vypadala spíše takto:

Oni: Helou, helou – jedete na ten banket k Jimovi?

Já :(sakra kdo je Džim?) jako k Jimovi-Beamovi?

Oni: Co říkáte na to, co se děje ve Venezuele?

Já : no, co na to člověk může říct— (když o tom NIC neví)

Oni: Nevěřil jsem, že Trump dostane Floridu!

Já: Trump dostal Floridu? Jako k narozkám? Sakra ta politika se vyplácí

 

Za konec každého řádku si dosaďte poznámku autora – nikdo se nesměje!

 

No a na úplný závěr moje perla z nejdůležitější večeře s člověkem, kterému budeme říkat třeba Rufus. Rufus přijel pozdě a netvářil se nadšeně. Rufus je důležitý člověk, Rufus vypráví o volbách , politice a literatuře. Rozhodla jsem se získat Rufuse na svou stranu. Čekáme na víno číslo 547 a ostatní stojí kus od nás – říkám mu : Rufusi, Rufe, Rufíku, kamaráde – kdyby jste zvolili Romneyho mohli jste mít za prezidenta pošuka co aspoň dobře vypadá, teď si republikání drbou hlavy popelem – to se u nás tak říká víš – no jo, malá útěcha je, že Trump není Mormon.

Rufus se na mě podívá a pronese jednu klidnou větu : I když jsem Trumpa nevolil, jsem republikán a myslím, že Romney by byl skvělý president a můj partner a nejlepší kamarád je Mormon.

Tak jo díky za pokec – kdyby mě můj přítel scháněl – tak si hledám nějakou hodně vysokou budovu – I když zas ty schody – dobře, radši větev!

Služební cesta, kalamáry posetá.

Nad radost nic v světě není aneb kolik pumy máš, tolikrát jsi člověkem.

Dneska ráno jsem otevřela oči a okamžitě se mi z nich začaly nekontrolovaně řinout proudy slz. Hromádka neštěstí a Šafářův dvoreček byli proti mě totální žabaři. Ach bože, jak já jsem byla smutná a vyčerpaná – hlídala jsem cizí děti do čtvrté hodiny ranní, když se kolem půl druhé dostavila stará dobrá Menstruace a její věrné kamarádky Křeče jako prase. A tak jsem se kroutila v luxusním baráku na luxusním italském gauči mezi mísama podzimních aranžmá plných kupovaných šišek (samosebou luxusních)– a bylo mi mě hrozně líto.

Nejsem naprostá srágora, tudíž tomuto přecházel kolotoč stresujících týdnů kdy mi nesčetněkrát hrozil azylový dům, psí konzervy, trefenej šlak z nepřizpůsobivých studentů, nebetyčně vysokých účtů za dentální péči, zhoršujících se fobií a rodičů co mě vlastně nikdy vůbec nechtěli.

Vždycky když se dostanu do těchto stavů v hloubi duše vím, že mám dvě možnosti – poddat se tomu a fňukat (což je někdy paráda a neméně potřeba) nebo to roztančit. Nebudu Vám lhát, mnohdy říkám roztančit a myslím zažrat – ale pojďme se bavit o tom, jak to dělám v ideálním světě.

Dnes jsem tedy začala natahovat moldánky už s ranním kuropěním – ztrávila den mastná, nechutná a upocená v pyžamu na gauči – převalovala jsem se v naprosté hormonové agonii a otírala nudle do rukávu. Kolem čtvrté hodiny, šedý mrak zastírající moji duši, nabral takových rozměrů, že jsem se rozhodla dát těsto do díže a něco dělat. Začala jsem mechanicky uklízet kuchyň v doprovodu reprodukované hudby z mého chytrého telefonu. Nemoudře jsem se rozhodla pro Bídníky, jež na mě mají Pavlovův efekt a už s prvními tony otevírají stavidla a u refrénu kvílím jako Viktorka u splavu. (nepište mi, že bídníci nemaj refrén – mohlo by mě to rozrušit).

Změna žánru byla tedy na místě – musela jsem nasadit nejtěžší kalibr – velký černý rapery co zpívaj o velkejch padlejch ženách s vyvinutým pozadím. Netrvalo to dlouho a už jsem špulila rty a třásla svojí velkou černou …..(zadkou?). Pak jsem se zastavila, otočila a podívala se, jestli mi za ní stojí hladová puma. (Trpíte-li momentálním splínem doporučuji udělat totéž)

Nestojí? tak se pořád ještě dá něco dělat – ubytovat se dočasně u kamarádky, přejít na značku clever a basic, zubaři zavolat a odložit to o měsíc a nacpat se hrozny.

Zcela skromně si myslím, že by se koefecient přítomnosti pumy za pozadím měl pojmenovat po mě. Kolik pumy za prdelí máte, tolik důvodů k smutku a panice.

Někdy se nám právem zdá, že nejen, že tam stojí, ale že se mlsně olizuje a občas i znatelně slyšíme jak si brousí drápek o patník, aby to měla pěkně vostrý.

Teď mě ale poslouchjte přátelé! :“ V drtivé většině případů není nikdy pozdě na prdelatý štětky“ – těch se totiž pumy strašně bojí.

 

P.S.: Jistě mnohé z vás překvapí, že i já jsem někdy smutná – taky to nechápu – tlustý lidi jsou přece pořád veselí.

P.P.S: taky bych ocenila, kdyby mi čtenáři z řad křesťanů nepsali, že jsem smutná, protože mi chybí Hospodin – mohlo by se jim stát, že na ně pošlu svoji pumu.

P.P.P.S : u psaní tohoto přízpěvku jsem pekla koláč, který jsem spálila – asi se zase rozbrečím

P.P.P.P. S: Pokud Vám za zadkem stojí reálná puma americká, pak je mi to moc líto a ráda jsem vás poznala.

Nad radost nic v světě není aneb kolik pumy máš, tolikrát jsi člověkem.

Pečení pro dospělé – nevhodné pro děti do … – vůbec! – nikdy! – prostě jim to nečtěte!!!

 

 

Zavítala jsem na statistický přehled tohoto blogu a k mému úžasu jsem zjistila, že sem stále ještě někdo chodí a marně čeká na přízpěvky. Tak jsem si řekla, že napíšu prostě něco. Takže tady:

Jsem žena s poměrně vyvinutým poprsím a citem pro domácnost. Nebývalo tomu tak dycánek, ale tomu tak nejčko. Baví mě vázičky, rámečky a ostatní čičurinky (pozn. Autorky – čičurinky jsou objekty nevalné hodnoty, na které sedá prach, ale činí proctor útulnějším).

Toto konkrétní páteční odpoledne ve mě vzplanul zánět nosohltanu a touha po pečení. Jedinec mužského pohlaví s nímž sdílím dobré (seriály, dorty, knížky, procházky) i zlé (cvičení, běh, posilovnu), vyjádřil kdysi touhu po sametově červeném dortu, jenž je s jeho kulturou nerozlučně spjat. Vzhledem k mým pozitivním citům k této osobě, jsme se rozhodla podstoupit martitium šlehání, hnětení, míchání, pečení a klení.

Nakoupila jsem tedy větší než malé množství bíle mouky, oleje, vajec, másla a rozličných druhů cukru.

Rozhodla jsem se, že k procesu přistoupím sebevědomě a při neobvyklých úkolech jako například – smícháme kakao s voctem a sodou a necháme napěnit, se vystříhám závěrů typu: “jestli se tohle bude dát žrát, tak jsem svatej papež”

Recept jsem vyhledala na amerických webových stránkách, nikoliv z důvodu lepší chuťi, ale páč američanky popisují věci jasně a polopaticky. (Krok jedna: “Otevřete lednici tahem zprava doleva, pokud lednice zůstává stale zavřená, zkuste táhnout opačným směrem) Dále pak hospodyně vyvoleného národa nevynechávají důležitá fakta, která dokáží změnit ráz celého procesu.

Oproti tomu české kuchařky se do určité míry o svůj recept vlastně podělit nechtějí a předem očekávají vaše selhání. Když se jim později svěřujete, že vaše krokambůž připomínalo spíš dva dny staré nablito než nadýchaný francouzský dezert, zeptají se vás s nevinností ve tváři jestli jste do bílků nezapomněli přimíchat pár lžic teplé vody, do těsta kapku odraženého mlíka (od čeho od zdi?) a krém nechali hodinu dýchat na utěrce z dubového listí. NIC Z TOHO V REPECTU NEBYLO NAPSANÝ!!OUKEJ?!

Abych se tedy těmto nepříjemnostem vyhnula, zvolila jsem předpis pro mongoloidní účastníky gastronimockého kroužku a doufala, že dort kdyžtak udám alespoň v chráněné dílně.

Chvilku mi trvalo, než jsem se smířila s tím kolik mouky, cukru, másla a oleje do sebe budeme během následných dní vpravovat a že svému drahému peču nadýchanou mozkovou mrtvici. Ale žejo, ústa se radují boky žalují. Přistupme tedy k procesu.

První fáze šla hladce – těsto nakypřilo a já jsem si o tři korpusy a dvě hodiny později začala připadat jako Dobromila Rettigová (neptejte se mě jak jí znám). V druhé fázi jsem zadělala na krém.

“Prokristáčka, depa se mi ta vzaly ty hrudečky? “ – To jsem bývala byla měla říct místo skanodvání mnohem více uspokojivého– MRDAT, MRDAT, MRDAT!

Američanky nepočítaly s tím, že nevlastním Kitchenaid (robota co ušlehá sníh i z betonu, když mu dáte dost času a elektřiny)

Měla jsem dvě možnosti – a) krém vylízat žící a dort rozsednout prdelí, nebo b) zkusit improvizovat.

No dobře – z čeho jsou ty hrudky? Z másla Petruško! Tudíž to celý zahřeju, tukové sraženiny rozpustím a za pět minut zírám do mísy plný mastný tvarohový polívky – je tedy čas to zase něčím zpátky zahustit – zakysanka basic – 9 korun – nejspíš devadesát procent bílejch sraček, ale BUM ŠAKA LAKA – Rettigová je proti mě hovnařka!

Natírám první vrstvu – všechno teče – olizuju první vrstu – dávám to do plátýnka vykapat – čekám do rána – ráno namatlám – odpoledne podávám – večer trávím – a další ráno…..však víme.

Pečení pro dospělé – nevhodné pro děti do … – vůbec! – nikdy! – prostě jim to nečtěte!!!

Hebké zamyšlení k dvacátidevátinám!

Náš stát určil osmnáctý rok života jako hranici dospělosti. Osmnáctiletý člověk dostane možnost volit, vyletět z hnízda a nakládat libolně se svými orgány – ve všech smyslech jež toto slovní spojení nabízí.

Chápu význam této pomyslné hranice – někdy těm Frizlům prostě zatnout tipec musíme – nikoliv však souhlasím, že určuje dospělost jedince.

Člověk si myslí, že dospěl, když vytáhl ze dřezu sejtko s humusem a donesl ho vyklepat do koše, nebo když našel na prkýnku cizí chlup a rukou zabalenou do deseti kilometrů toaleťáku ho smetl do mísy. Pokud se již vyvinul do stadia osvícení tak o tomto hrozném a zároveň statečném incidentu nikomu neřekne. (Ne, ani Mary se Zuzkou)

Ale jinak? Jinak ví velký kulový! – Teda aspoň já – jakožto stvoření, jež strávilo celý svůj život pod střechou s teplou vodou a sice nechutně kombinovaným, ale zcela vyváženým a výživným jídlem – jsem v osmnácti letech o životě věděla skutečně velký prd. Nikdy mě nehonila puma a nikdy jsem nemusela nikoho sníst.

Zažila jsem strach, bolest ze ztráty milované osoby i spoustu nepochopení a malých(tall) a středně velkých(grande) příkoří.

Ale na pořádnej nášup(venti) jsem si měla ještě počkat – a možná ani dnes ve sladkém věku stále začínajícím dvojkou netuším co pořádnej nášup skutečně je.

Nicméně, moje teorie je taková, že jakmile někdo začně poprvé hyperventilovat z faktu uvědomění si vlastní existence, jejího potenciálu a brutální zodpovědnosti – jakoby postavil první pomyslnou cihličku dospěláctví.

Spousta mých vrstevnic staví svoji hodnotu jakožto lidské bytosti na zdánlivě dobrých základech, nýbrž ze špatných důvodů. Největší úspěch je zůstat štíhlounká, ale neotravovat starýho se svejma dietama, koupit bytovou jednotku a zrekonstruovat ji, obývák vymalovat veselou barvičkou, zbochat nábytek v moderním stylu a udržet při životě orchidej v hranatém květináči.

Tento způsob života zdá se mi poněkud na kulku – v čemž nejsem jednoznačně sama. Spousta dam vězněných ve svém ASKO králoství řeší tuto situací tím, že když už nemohou naplnit své žaludky, posunou se o pár centimetrů níže a zaplní prázdnotou zející dělohy. Dítě je chvilku roztomilé, má velkou hlavičku, vypouklé bříško a ťuťuňuňu prstíčky – manžovi ještě nic neříká, protože se s ním nedá pořádně mluvit o fotbale – ten si počká až bude větší. Jenomže když vyroste chce chodit do baletu, takže nic . Maminku začne za chvilku taky srát a tento koloběh se opakuje co svět světem zaplavujíc naši zemi blbci a nezvratně poničení jedinci.

Pro nás ostatní, co neřešíme hodnotu budoucnosti naštěkáním do boudy a dovolenou v Hurgádě jsou otázky dospělosti děsivé i vzrušující, zavazující a osvobozující zároveň.

Najít rovnováhu mezí tím, abychom byli každý den lepší než ten předešlý, ale zároveň si uživali přítomného okamžiku. Vybalancovat profesní život, aby přinášel všeobecné dobro a byl prospěšný komunitě, ale přitom nás bavil coby práce , kterou chceme vykonávat každodenně počínajíc ranním kuropěním až do slunka západu. Neslevovat ze svých nároků na partnera, který nám při chřipce a nachlazení zajistí(záměrně nepíšu uvaří) slepičí vejvar, bude motivovat, inspirovat a podporovat, ale u výběru tolerovat lidské chyby a připustit možnost osobního růstu. Dilema zda rozmnožit svoji DNA, získat tak osobu na nás závislou a při troše štěstí nikdy neopouštějící, vidět ji růst a uspět, ale zároveň ji přivést na svět za cenu učůrnutí při každém kýchnutí a způsobit tak člověku nám nejdražšímu – život. A způsobit někomu život, není, milí kamarádi, nic lehkýho pro obě strany.

 

Disklejmr: Moje momentálně těhotné kamarádky jsou krásné a optimistické a hebké– tento přízpěvek se jich netýká!

Totéž platí pro moje nastávající nevěsty, které jsou rovněž hebké – dokud nemáte hranatý nehítky a oživeníčko, je všechno v cajku!

 

Další neméně důležitý disklemr : Nejsem těhotná ani zahořklá .

Díky mým narozeninovým dárkům jsem fakt dost hebká!

 

 

Hebké zamyšlení k dvacátidevátinám!